V čase, keď koordinovaná a priemyselne vyrábaná politická propaganda systematicky ničí naše demokracie, je hosťkou Victora Breinera v novej epizóde podcastu Infosec Report česká publicistka, expertka na politické PR a spisovateľka Alexandra Alvarová.
Spoločne hodnotia dôvody, metódy a ničivé dopady modernej informačnej vojny na našu spoločnosť. Od chvíle, keď sa z divokej kampane proti migrácii stala globálna mašinéria na predaj strachu, až po stratégov ako Steve Bannon a AlexanderDugin, ktorí pochopili, že politiku nezmenia argumentmi, ale tým, že zmanipulujú našu kultúru a identitu – nie primárne šírením dezinformácií, ale vyvolávaním masového strachu a využívaním ľudskej túžby niekam patriť.
Prečo vzdelanie a kritické myslenie proti súčasnej propagande nefungujú? Prečo Západ stále nechápe podstatu stáročného ruského imperializmu? Slúžili nedávne slovenské voľby, postavené na strachu z posielania našich chlapcov do vojny, len ako testovacie laboratórium pre kampaň v Spojených štátoch? A čo pre náš informačný priestor znamená nástup umelej inteligencie, ktorá nám už dnes nedovoľuje rozoznať na sieťach bota od skutočného človeka?
V roku 1988 si emigrovala z komunistického Československa do Nemecka. O tri desaťročia neskôr si už z Bostonu napísala knihu s jasným posolstvom: prehrávame vojnu, o ktorej väčšina ľudí ani nevie. Bol nejaký konkrétny moment, kedy si si uvedomila, že toto už nie je bežná politika, ale existenčná hrozba pre demokraciu?
Myslím, že ano, i když to probíhalo ve dvou fázích. Dlouhá léta jsem se věnovala politickému marketingu a komunikaci. Kolem roku 2013, což přesně koreluje s obdobím, kdy v britském a evropském prostoru začala působit nechvalně známá firma Cambridge Analytica, se český informační prostor začal měnit. Zrovna jsem po vítězných volbách končila práci pro KDU-ČSL a začínala pracovat pro šéfa právního výboru Evropského parlamentu. Mým úkolem bylo překládat složitou bruselskou agendu do příběhů a řeči obyčejných lidí.
Najednou jsem si všimla, že náš informační prostor zaplavují úplně jiné příběhy. Všechno se točilo kolem práva šaría, uprchlíků, kteří nás jdou znásilnit, a ohrožení naší judeokřesťanské civilizace politickým islámem. Nechápala jsem, co se to děje. My Češi jsme tradičně takoví „hobiti“. Jsme hodní lidé, moc necestujeme, neovládáme cizí jazyky, máme rádi své domky a zahrádky a nechceme, aby se nám cizinci potulovali kolem plotu. A najednou měla každá vesnická hospoda plná ústa migrantů. Každý najednou „věděl“, že nejčastějším jménem novorozenců ve Velké Británii je Mohamed.
Nešlo o klasickou politickou kampaň; nikdo neprodával žádného politika. Někdo prodával konkrétní typ strachu. Prvního půl roku jsem tomu dokonce sama podlehla, protože se to na nás valilo ze všech stran – z renomovaných deníků, nově založených webů, z Facebooku i z amerických novin. Nemohli jste otevřít konzervu, aniž by na vás nevyskočili migranti a šaría. Začala jsem však systematicky sledovat, co se děje, a zjistila jsem, že to přichází odevšad a odnikud. Nemělo to jednotný, identifikovatelný zdroj. Během jediného roku se celá země reálně bála, že nás přijdou zabít.
A pak, v roce 2014, Rusové napadli Ukrajinu. Ty samé zdroje, které nás do té doby strašily muslimy, začaly ze dne na den tvrdit, že na Ukrajině je občanská válka, vládnou tam fašisté a je potřeba tam udělat pořádek. Tehdy mi to do sebe zapadlo. Uvědomila jsem si, že v našem informačním revíru je škodná a byli jsme napadeni.
Bola si jednou z prvých, ktorí si to okolo roku 2014 začali uvedomovať. Dovtedy boli politické kampane o tom, že sa predával politik a jeho program. Trvalo roky, kým sme zistili, o čo vlastne ide. Dočítal som sa však, že jeden kanadský novinár ti poradil, aby si namiesto literatúry faktu napísala radšej román. Tak vznikla tvoja kniha Kŕmiť démonov, ktorá spracováva túto zložitú bezpečnostnú tému ako triler. Ako sa ti tento prístup osvedčil a čo to hovorí o dnešnom svete, keď kľúčovú bezpečnostnú tému musíš zabaliť do detektívky, aby vôbec niekoho zaujala?
Náš informační prostor se s nástupem internetu zásadně proměnil. Sociální sítě nám doslova rozbily mozek; zkrátily naši dobu pozornosti na třicet sekund, po kterých prostě scrollujeme dál. V Americe je situace ještě horší, protože tam už od sedmdesátých let stoupá negramotnost a sociální sítě tento úpadek jen dorazily.
Uvědomila jsem si, že na amerických univerzitách a ve vědeckých institucích působí skvělí odborníci, kteří tuto informační válku už detailně mapují – například profesorka Kate Starbirdová z University of Washington. Existovaly renomované studie jasně prokazující, že jsme pod útokem. Problém byl v tom, že je nikdo nečetl. Tyto texty jsou pro obyčejného člověka příliš dlouhé, těžké a naprosto nesrozumitelné. Hrstka odborníků, kteří si vzájemně zatleskají na konferenci, naši civilizaci neochrání.
Tehdy mi došlo, že kanadská novinářka z veřejnoprávní televize Lori Verderameová měla pravdu. Abychom lidi varovali, musíme k nim mluvit srozumitelně. Nemůžeme se bavit jen v úzkých akademických kruzích. Musíme vyjít ven, vyprávět příběhy, vytvářet memy a doručovat krátká, úderná a emocionální poselství. Hrajeme totiž na hřišti, které vykolíkovali velcí kluci ze Silicon Valley, a na intelektuálním poli je zkrátka neporazíme. Musíme se přizpůsobit jejich hře, protože nám jde o reálný zásah a účinek.
Ústredným motívom tvojej druhej knihy Priemysel lži je myšlienka, ktorá nabúrava to, čo si často hovoríme aj na Slovensku – že riešením tejto krízy a pandémie dezinformácií je budovanie kritického myslenia a vzdelávanie. Podľa teba nás vzdelanie neochráni, pretože nepriateľ neukradol len informácie, ale uniesol samotnú našu kultúru. O čom presne je táto téza a čo s tým môžeme robiť?
Hlavní architekti tohoto průšvihu, především Steve Bannon v Americe a Alexandr Dugin v Rusku, intenzivně spolupracovali už kolem roku 2013. Tito lidé do hloubky pochopili, jak lidé konzumují informace a jak se psychologicky chovají v davech a kmenech.
Steve Bannon trefil hřebíček na hlavičku, když prohlásil, že „politika je downstream of culture“ – tedy že politika pouze odráží kulturu a společenskou poptávku mas. Odpovídal tím americkým miliardářům Mercerovým, kteří dlouhá léta štědře sponzorovali extremistické křídlo Tea Party s hesly typu „Udělejme Ameriku znovu skvělou“ a „Ženy k plotně“. Jenže středoví republikáni na to naprosto kašlali, protože měli své zavedené vztahy s voliči. Bannon ve své genialitě pochopil, že pokud chtějí změnit politiku republikánské strany, nemohou nutit politiky, aby říkali něco, co jim nepřinese hlasy. Museli jim vyměnit voliče. Museli zformovat jejich mozky, názory a kulturu tak, aby vytvořili poptávku zespoda po konkrétní rétorice.
Bannon dostal na tento projekt několik let a začal postupně proměňovat kulturu Ameriky i Evropy. Přes miliony nových zdrojů začal do našeho informačního prostoru injektovat nové narativy, nové emoce a nové strachy.
Často si totiž mylně myslíme, že hlavním problémem jsou fake news a konkrétní nepravdy šířené na sítích. Jenže tyto ověřitelné lži tvoří zhruba jen pět procent celého problému. Tou nejsilnější a nejmocnější zbraní této manipulativní mašinerie je útok na naši identitu. Zneužívá přirozenou lidskou touhu někam patřit. Každý člověk potřebuje svůj kmen, rodinu či komunitu. V dnešní době jsou lidé izolovaní, sedí sami ve svých panelákových bytech za obrazovkami a touží po tom být přijati komunitou.
Presne tak, propaganda zneužíva túto izoláciu.
Přesně tak. Jsme atakování modulovanými informacemi, příběhy a videi, které v nás stimulují nový obraz světa založený primárně na strachu. V momentě, kdy se začnete strašně bát nějakého nového, byť vykonstruovaného nebezpečí, přestanete myslet kriticky. Když vidíte blížícího se tygra, instinktivně hledáte, kdo má pušku, aby vás zachránil.
Když máte pocit, že se k vám blíží uprchlík, který vám sežere úrodu a znásilní dítě, váš mozek přepne do naprosto odlišného módu přežití. V tu chvíli přijde politik, který ukáže prstem na falešného nepřítele a slíbí, že zavře hranice a že vás ochrání. V mozku vám něco překlikne a vy se okamžitě stanete součástí nového kmene. Jakmile do něj patříte, budete jeho vůdcům tolerovat úplně všechno. Zavřete oči i uši, pokud lžou, protože víte, že jste součástí něčeho silného, co vám dává pocit bezpečí.
Preto už dlho hovoríme, že dezinformácie netreba len vyvracať ani vysvetľovať, ale treba formovať novú národnú identitu. Najzrozumiteľnejší koncept, ktorému rozumie naozaj každý, je identita založená na spoločných hodnotách. Nie však taká exkluzívna, z ktorej vyhodíme každého, kto do nej nepatrí, ale identita založená na hodnotách, ktoré zdieľame napríklad so západnou Európou. Ako by to malo vyzerať v praxi?
Já bych dokonce řekla, že koncept „západních hodnot“ je pro tu polovinu naší společnosti, která už zahučela do králičí nory propagandy, zcela abstraktní a zdestruovaný. Musíme hledat mnohem konkrétnější, bližší a emocionálnější výrazivo pro to, co pro lidi znamená někam patřit.
Musíme se soustředit na věci, které nás na nejhlubší kulturní a náboženské úrovni stále spojují. Na čem se ještě shodneme? Jsou to písničky našich maminek, dobré jídlo, nebo i ten základní katolický narativ milosrdenství a pomoci bližnímu. Musíme najít společnou půdu tam, kde se pod námi ještě neotevřela propast. Mohou to být i drobné kulturní střípky – krásné společné československé vzpomínky na staré televizní pořady jako Majka z Gurunu nebo Zlatá brána. Na tomto fundamentu se dá budovat nový korálový útes identity i s lidmi, kteří se s námi už o politice v hospodě bavit nechtějí.
Stavať na tom, čo máme spoločné, je kľúčové. No rovnako dôležité je hovoriť o našej budúcnosti založenej na európskej integrácii, stabilite, prosperite a mieri. Akým spôsobom by sme mali komunikovať tieto témy?
Tyto velké pojmy musíme přeložit do srozumitelnějšího jazyka. „Mír“ znamená, že jsou věci v pořádku. „Prosperita“ je bohatství a „stabilita“ je bezpečí. Všichni chtějí být v bezpečí – dokonce i ti, kteří uvěřili Putinovi, že je ochrání. Naším úkolem je jednoduše a jasně vysvětlit, že z Ruska žádné bezpečí nikdy nepřišlo.
Keď už spomíname Rusko, pozrime sa na korene ich spôsobu práce s propagandou. Vo svojich analýzach sa neobmedzuješ len na súčasné či sovietske Rusko, ale vraciaš sa o stáročia späť. Prečo je tento historický exkurz potrebný a čo prehliadame, keď sa na ruskú propagandu pozeráme len ako na fenomén, ktorý sa začal anexiou Krymu v roku 2014?
Protože tyto operace v podstatě nikdy neskončily. Západ Rusko naprosto nepochopil. Jak upozorňují západní politologové, pro Rusko byla už od dob carů jakákoliv ideologie vždy pouze dopravním prostředkem pro jejich imperialismus. Je jim úplně jedno, jestli to bude komunismus, fašismus, nebo ideologie létajícího cedníku.
Západ celá desetiletí mentálně bojoval proti komunismu. Po jeho pádu jsme si mysleli, že když se Putin tváří jako kapitalista, je Rusko neškodné. Nepochopili jsme, že trvalou hrozbou zůstává ruský imperialismus. Rusko je vnitřně naprosto nejisté, pokud jde o jeho bezpečnost, a nedokáže efektivně spravovat vlastní stát, protože mu chybí evropské kulturní základy. Na životě obyčejných lidí tam nezáleží a nemají schopnost zavést jakékoliv procesy kvality – proto nedokážou vyrobit ani auto.
Pramení to z jejich orientálního pojetí pravdy. Když posloucháte Alexandra Dugina, otevřeně říká, že fakt je to, na čem se shodne většina. Západní koncept objektivní, ověřitelné pravdy je pro ně cizí. Kvůli tomuto přístupu jsme je strašlivě podcenili. Mysleli jsme si, že země, která opustila komunismus a neumí pořádně vyrábět zboží, pro nás nepředstavuje hrozbu. Oni se ale nikdy nevzdali svého snu, že uvidí Západ hořet. Teď to vidí a jsou z toho absolutně nadšení. Od kolébky svým dětem zpívají válečné písně a krmí je kultem smrti a války, což dnes reálně vidíme na záběrech školních karnevalů, kde pobíhají malé děti ve vojenských uniformách.
Uvědomili si však, že se na své konvenční zbraně už nemohou plně spolehnout. Proto v roce 1996 šéf jejich generálního štábu Valerij Samsonov zformuloval alternativní plán dobytí. Z nejbohatších ruských oligarchů se stali generálové této nové války. Využili své peníze k nákupu špičkových digitálních, datových a psychologických technologií přímo na Západě. Dnes dobývají naše mozky a naše teritoria zevnitř. Nakupují si politiky, kompromitují soudce, destruují klíčová ministerstva a my se místo toho hádáme se sousedem o transgender záchody, abychom si nevšimli, co jejich mafie reálně dělá.
Presne to je stratégia odvrátenia pozornosti. Kľúčová téza, o ktorej s Jozefom Holarom často hovoríte vo vašom podcaste Kanárci v síti, je, že kúzlo modernej propagandy spočíva v tom, že na ovplyvnenie miliónov ľudí už netreba veľa peňazí ani ľudí. Skúsme to konkretizovať. Ak by chcela cudzia mocnosť destabilizovať malú európsku demokraciu, ako je Slovensko alebo Česko, koľko by to reálne stálo na rok?
Musíme to rozdělit na offline a online prostor. Tradiční offline kampaně – televize, billboardy – jsou stále nesmírně drahé. Jak ukazují statistiky, volby často vyhrávají ty strany, které si mohou dovolit nejvíce peněz vydat za klasickou televizní reklamu, která s sebou nese i nepsanou vstupenku do různých televizních pořadů.
Online prostor to ale dramaticky zlevnil. Dnes už existují komerční agentury, například ve Velké Británii, které vám dodají celou digitální kampaň na klíč, včetně takzvaných „černých operací“, za pouhého půl milionu dolarů. Z pohledu politické kampaně je to pakatel. Za tuto částku vám zmanipulují algoritmy sociálních sítí, datově zanalyzují klíčové voliče potřebné pro získání rozhodujících procent a přesně je zasáhnou psychologickým sdělením, které v nich vyvolá strach.
Je už dlouhá desetiletí prokázáno, že strach je násobně účinnější motivací k volebnímu rozhodnutí než sliby o pozitivní budoucnosti. Kampaně stavějící na obavách z toho, co hrozného by se mohlo stát, drtivě porážejí tradiční kampaně založené na volebních programech. Lidé dnes nečtou volební programy; utíkají k urnám z hrůzy z uměle vytvořeného nebezpečí.
Videli sme to v nedávnych prezidentských voľbách na Slovensku. Peter Pellegrini vyhral kampaň v posledných dvoch týždňoch jednoduchým naratívom, že slovenskí chlapci do vojny nepôjdu.
A úplně to samé nedávno zkusil Andrej Babiš v České republice proti Petru Pavlovi. Tvrdil, že pan generál bude draftovat české chlapce a pošle je do války. Neuspělo to jen o malinký kousek, protože za Babišem stála výborně promazaná a dobře financovaná mašinerie. Důležité je si uvědomit, že dnes už toto know-how nedrží výlučně státní aktéři. Vojenské dovednosti v oblasti psychologických operací se kompletně přesunuly do komerčního byznysu, kde mezi firmami panuje silná konkurence.
Po tom, čo Robert Fico vyhral voľby v roku 2023 spoliehaním sa na pro-kremeľské a antisystémové naratívy, dosiahol na Facebooku dosah, ktorý prekračoval globálne hviezdy ako Beyoncé alebo Kamala Harris. Keď sa na to pozeráš z Ameriky, bolo Slovensko určitým testovacím priestorom alebo predzvesťou toho, čo čaká Spojené štáty?
Slovensko jednoznačně zafungovalo jako to, čemu IT testeři říkají „sandbox“ – malé testovací území. Demografický vzorek vašich voličů je totiž velmi podobný klíčovým voličským skupinám ve Spojených státech. Když analyzujete socio-demografické charakteristiky venkovských voličů v silně republikánských státech, jako je například Arkansas, zjistíte, že naprosto přesně odpovídají českému a slovenskému venkovu. Vyšší míra nezaměstnanosti, pocit křivdy a silný odpor k hlavnímu městu.
Od whistleblowerů, jako je datový specialista Christopher Wylie, dobře víme, že firmy typu Cambridge Analytica naprosto běžně testovaly své operace v menších státech v Africe, Asii i ve východní Evropě – konkrétně v Rumunsku a České republice – dávno předtím, než je ostře nasadily na obří kampaně typu Brexit. Zkoušejí si tak, jak fouká vítr a dolaďují své algoritmy.
Tyto stratégy my osobně vůbec nezajímáme; těžko vůbec vědí, že patříme do NATO. Ale když se dnes podíváte na průběh vaší prezidentské kampaně, a to včetně atentátu na premiéra, a srovnáte to s americkou kampaní, zjistíte, že jsou si technologicky a narativně neuvěřitelně podobné. Fungují podle identických vzorců zacílených na dosažení kritické většiny. Západní bezpečnostní experti jsou bohužel natolik zahledění do vlastních problémů, že dění v našem regionu nevěnují pozornost a nevšimnou si, jak se na nás tyto zbraně trénují.
Mnoho ľudí sa legitímne a bez snahy provokovať pýta: prečo vy, experti, vidíte Rusa vyskakovať z každej chladničky? Čo povieš niekomu, kto si myslí, že viniť Putina za všetky naše mizerné životy je preháňanie?
Tuhle otázku dostávám od roku 2016 téměř každý týden. Problém je v tom, že pro obyčejného člověka je nesmírně obtížné představit si, jak vlastně takové informační působení probíhá, protože se odehrává kompletně pod radarem.
Pouze výjimečně se stane, že někoho chytí přímo za ruku – jako se to povedlo vašim službám s přispěvatelem dezinformačního webu Hlavné správy, kterého natočili při přebírání úplatku od ruského vojenského přidělence. To je ale naprostá výjimka.
Tato rozsáhlá ovlivňovací síť je ve skutečnosti poskládána ze stovek a tisíců drobných mikrokroků. Nemluvíme vždy o penězích v hotovosti. Těmto aktérům stačí, že pomohou čerstvě založenému médiu s manipulací Google Ads, aby získalo pozornost a reklamní příjmy. Může jít o protislužbu u exekutora, který přivře oko nad dluhem. Patří do toho i umisťování zázračně levných a dokonale vyškolených asistentů do kanceláří klíčových politiků. Dodávají špičkový servis pro sociální sítě za poloviční plat a nikdo už nezkoumá, kde se to naučili a kdo zbytek jejich honoráře reálně doplácí.
Vieš, že pravou rukou a asistentkou slovenského ministra zahraničných vecí Juraja Blanára je absolventka moskovského inštitútu MGIMO?
Ano, a úplně to samé máme i v České republice. Náš premiér má dlouholetou, spolehlivou asistentku původem z Maďarska, Tünde Bartha. Nikdo neví, proč zaměstnává zrovna ji, ale funguje u něj naprosto stejně jako Susie Wilesová u Donalda Trumpa. Tímto způsobem je zahraniční vliv bez povšimnutí etablován přímo uvnitř ministerstev.
Poďme veľmi rýchlo k umelej inteligencii (AI). Ako AI mení spôsob politickej propagandy a sme schopní postaviť sa tej paľbe, ktorá na nás čaká?
Zatím nic neindikuje, že bychom na to byli připraveni. Ta propaganda je ohromná a její síla spočívá ve dvou hlavních liniích.
První je drtivý množstevní impakt. Tento rok představuje zlom – už naprosto nepoznáte, zda debatujete se skutečnou babičkou z Jevíčka, nebo s umělou inteligencí. Velké jazykové modely totiž dokážou dokonale napodobit lokální dialekty a velmi zručně simulují lidské emoce. Pokud vás pod nějakým příspěvkem kritizuje padesát účtů, dvě třetiny z nich mohou být klidně řízeny boty. Vzhledem k tomu, že Facebook nad tím zavírá oči, aby si uměle zvyšoval počty aktivních uživatelů, získáte falešný pocit konsenzu. Když na vás odevšad vyskakuje jeden ucelený strašidelný narativ, uvěříte, že jde o reálný hlas lidu.
Druhou a daleko děsivější hrozbou je nesmírná přesvědčivost umělé inteligence. Podle posledních výzkumů vás dokáže přesvědčit a změnit vaše politické přesvědčení během pouhého desetiminutového rozhovoru.
Len za desať minút. Práve preto technologické firmy zubami-nechtami bojujú proti regulácii, no transparentnosť je základom skutočnej slobody slova. Na záver, ak naši poslucháči chcú zajtra urobiť jednu konkrétnu vec, aby zvýšili odolnosť voči propagande seba alebo svojich blízkych, čo by si im poradila? Keďže kritické myslenie už zjavne nestačí.
Zaprvé, pište neustále svým poslancům, bez ohledu na to, jakou stranu volíte. Tisíckrát opakovaná kapka vyhloubí kámen. Žádejte po nich, aby chránili naše digitální informační hranice. Tyto hranice existují, profesionálové moc dobře vědí, jak je bránit, ale naši politici tomu stále nerozumí. Tato společenská poptávka musí vzejít zdola.
Zadruhé, naprosto se přestaňte o politice hádat s babičkou nebo vnukem. Nemá to žádný smysl. Člověku, kterému už byla cíleně změněna identita, to nevysvětlíte. Když racionálně útočíte na jeho politickou volbu, on ve skutečnosti slyší: „Jsi hloupý a nemáš žádnou hodnotu.“ Lidé si dnes s politickým názorem silně spojují svou osobní hodnotu. Brát jim názor znamená útočit na jejich lidskou důstojnost.
A poslední věc: odpojte se. Běžte offline. Přestaňte tolik konzumovat sociální sítě. Je to toxická žumpa manipulací hrnoucích se na nás ze všech stran – od Ruska přes Ameriku až po Írán či Izrael. Běžte do hospody, bavte se se svými sousedy o věcech, které máte společné a snažte se na nich vidět to dobré. Nepřátelé za našimi digitálními hranicemi usilují o jedinou věc: abychom se tu navzájem roztrhali. Protože dokud válčíme mezi sebou, mohou u nás nerušeně pracovat.
A ja len dodám, že ďalšou skvelou vecou, ktorú môžeme urobiť, je vziať našim deťom smartfóny – alebo im ich vôbec nedať, kým nebudú mať aspoň osemnásť rokov.
Přesně tak.
